Jan Hercík, kronikář zapsal...

   „Osada zdejší je asi velmi stará. O původu není mi ničeho bližšího známo. V starých  záznamech  uvádí  se jménem STAKORCE, v němž vidí profesor Bareš zdrobnělé jméno od slova Stakory. Tak se nazývala  osada Horní  Stakory  ( = též Hrubé Stakory), kdež bývala tvrz, dvůr a kostel  . . . . . . Dolní Stakory leží na rovině mírně zvlněné, k severu nepatrně stoupající a na konci katastru rychleji se sklání pod Studenku v rovinu níže ležící. Na severozápad zvyšuje se k Horním Stakorům a vrchu „Babě 360 m nad mořem. Dolní Stakory leží 230 m nad mořem.  Celý katastr dolno- stakorský měří 377.60 ha. Z toho je 313.22 ha polí, 5.10 ha zastavěné plochy, 36.89 ha luk, 6.30 ha zahrad, 2.32 ha pastvin, 0.91 ha lesa, 12.86 ha státem veřejný (cesty) . . . . . . . . . . při posledním sčítání lidu bylo zde napočteno 234 obyvatelé – vesměs národnosti české. 231 obyv. byli v církvi římsko-katolické a jen 3 československé. Že by zde býval kdy žid usazen, není známo.

V kronice z tohoto období se dále můžete dočíst: /výňatky/

o vedoucích silnicích . . . přímé silnice do Ml Boleslavi není. Musí se přes Plazy nebo Kosmonosy – oboje velká zajížďka 

řízení obce . . . osada zdejší tvoří samostatnou obec. Jiná ves k ní nepatří. Obecní zastupitelstvo skládá se ze 12 členů. Volby obecní konány r. 1923 

složení půdy . . . vrchní vrstva půdy=ornice=jest hlinitá, málo písku obsahující 

voda . . . v hloubce 10 - 12 m vyskytuje se spodní voda, obsahující mnoho vápence. K pití je dobrá, ale pokrmy z ní dostávají nahořklou chuť

stavby . . . kromě školy a čísla 39.vedle školy jsou ostatní domy zařizovány na polní hospodářství 

stavení . . . v obytném stavení bývá světnice ( = říkají zde sehnice místo sednice) 

kryt . . .  starší střechy kryty jsou došky udělanými z dlouhé žitné slámy, cepy mlácené. Střecha taková je dobrá ale ne bezpečná proti ohni 

světnice . . . ve světnici mají všude podlahu prkennou, jen ode dveří zároveň s kamny bývají dlažičky. Hned vedle dveří stojí kamna s plotnou na vaření a za nimi pec 

Bývalý větrný mlýn ve Valech...

a pro fajn-šmekry...podrobněji z historie Obce Dolní Stakory

Jako celý zdejší kraj i naše obec byla osídlena již v pravěku. R. 1925 nalezena zde na poli u lesa (u bažantnice) ojedinělá kostra ženy s bronzovými ozdobnými kroužky na rukou, nohou, krku a zlomek sponky. Nalezen zde též kamenný mlat a velký kamenný nůž.
Ves slula původně Stakorce (Menší Stakory) na rozdíl od vsi Stakorů (Velkých). První známá vrchnost Dól. Stakor byl klášter Hradiště; tomu platila jen část lidí usedlých ve zdejší obci. V ostatní části vsi poroučel od r. 1391 do 1415 vládyka Jan Lulák z Dali­měřic a ze Stakorce ; ale i on platil klášteru kopu půlletně a berni královskou, neboť měl též svoje statky na Hradišťsku. Dále do r. 1525 zdejší obec patřila ke tvrzi Volenovice, kterou téhož roku koupilo město Boleslava Mladého od Markvarta Fryčka z Daliměřic - se vsí Stakorci, s dvory kmetcími, s dědinami, štěp­nicemi, lukami atd. . . .
Po příkladu Mladé Boleslavě přidrželi se občané zdejší husitství a později též víry českobratrské. Po bitvě na Bílé Hoře pronásledování nekatolíků zakusilo i zdejší obyvatelstvo. Po dlouhé době 200 let přineseny r. 1627 ke křtu katolické děti i z Dol. Stakor. Ve válce 30 leté sedláci o všecko oloupeni. R. 1638 v prosinci ubytován Don Ba1tazar se štábem v Dol. Stakorách. R. 1644 nebylo ve stodolách ani stébla. Sedláci  zdejší skrývali se po lesích u Studénky a museli sem být posláni mušketýři, aby je přivedli na firšpon. Přísná reformace prováděna nejen v Boleslavi, ale i v poddaných vesnicích. R. 1652 poddaní voláni do Boleslavě, že neodvedli cedulek zpovědních. Nedostavili se ze Stakor: Šesták, Netický, Křovina st., ml. Hanoušek, Turek, Ješek, Nosek. Když učiněna k nim otázka"chtějí-li býti katolickými, sklopili hlavy a mlčeli. Pohroženo jim, že budou pokutováni 10 tolary nebo 6 kopami slámy, ovsa, které každý týden budou odváděti, aby si vybrali. Žádali, by byli přitom ovse zachováni. Ke všem těžkostem válečným a reformačním tížen lid robotou a jinými povinnostmi. Když potřebovali někoho za město odvésti na vojnu, poslali na př. do Stakor. Celkem byla robota na statku města MI. Boleslavě mírnější než jinde. A přece nespokojení roku 1650 zlořečili Jan Fiala a Pavel Chudák ze Stakor na konšeli starší obce, že na ně kontribuce nové uvalili, aby do nich hrom bi1. Zavoláni a tázáni, zda byli u zpovědi. Nebyli. Už je měli, šli do šatlavy. R.1654 bylo zde 7 sedláků, 10 pololáníků a 5 chalupníků. Ze Stakorec odváděno ouroku svatohavelského 32 kopy 53 gr. 1 d., svatojirského 37 kop 19 gr. 2 den. Za války třicetileté poklesly některé selské grunty na chalupy.
Na důkaz, jaký úpadek vzdělanosti nastal ve válce 30 leté a po ní, stůj zde zápis ze zdejší obce: „L. 1646 Pavel Kauka přednesl, že jest svůj stav panický změniti umínil, majíc jistou námluvu s Dorotou, pozůstalou vdovou po Janu Bradleckém. Jsouce zavolána, zdali by se k tomu znala, že slibem manželským se mu zakázala, odpověď dala, že jest celá její vůle v tom. Páni tomu porozuměvše, že jest vůle boží a jejich obou v tom, sou svolení svédali, zdraví a štěstí jim vinšujíc: a oni pánům rukou dáním poděkovali.“ Přese všecko úsilí reformační "udržovali se u nás nekatolíci dále. Jakub Urbanů ze Stakor ušel s Dorotkou do Žitavy a tam se dali oddati (1656). L. 1711 děkan oznámil, že Jikavec ze Stakor na patres z tovaryšstva Ježíšova zlořečil.  Za válek napoleonských byl lid robotami a svízelemi válečnými přetížen. V té době, as kol. r. 1808, bylo vrchnosti mladoboleslav­ské uloženo zásobovati pro vojsko magacíny. Požadavek tehdejší vlády byl asi značný, což bylo příčinou, že si vrchnost vymohla právo, aby k účelu zásobování vojska směla užíti obilí, které se sklízí na pozemcích úročních. Zdejší sedláci, z Husí Lhoty a Úhel­nice, užívali gruntů z bývalých městských rybníků, které l. 1790 byly vypuštěny a vysušeny a to za skrovný nájem, jejž si prací oddělávali. Pohlíželi na ně jako na grunty, které náležejí k jejich selské usedlosti. Když se vrchnost, město MI. Boleslav, vytasila s novým požadavkem a na lidu poddaném jala se vymáhati sklizeň s pozemků úročních, tu lid se vzepřel, nechtě ani slyšeti o novém nebývalém břemeni. " Aby páni prosadili svou, najali mlatce a vypravili je s ozbrojenou policií do dědin odpor kladoucích. Najatý sbor mlátil pod dohledem vrchnosti od statku ke statku. Poškozený lid dovolával se spravedlnosti a náhrady za utrpěné škody, ale marně. Okolo r. 1827 přišel mezi nespokojený lid člověk, o němž šla pověst, že jest propuštěným úředníkem od c. k. krajského soudu v Ml. Boleslavi. Ten nabídl lidu svých služeb, dokládaje, že tak spravedlivou věc snadno lze vyhráti. Nabídka přijata, soud s pány obnoven a skutečně rychle na prospěch lidu poškozeného vyřízen. Nařízeno, aby vrchnost nahradila škody válečnými rekvisicemi lidu způsobené.Vrchnost se však k placení náhrad neměla. Předstírala, že nemá po ruce potřebných peněz, na město že k vůli tomu také dluh uvaliti nelze. K získání peněz že třeba úroční pozemky rozprodati. Sedláci na úmysl své vrchnosti pohlíželi jako na mstu a trest za vyhraný soud.
Asi kolem r. 1828 před seny vyjeli páni do příslušných obcí a jali se úroční pozemky prodávati, ano i rozdávati. Byla tím mezi lid hozena kost, o niž si měli zuby vylámati. Posavadní držitelé úročních pozemků nikým nepoučeni ani varováni, cítili, že se na nich páše nové bezpráví, jemuž dlužno se opříti. Proto pozemků nekupovali a úrodu, bez ohledu na nové majetníky sklízeli. Za to v roce následujícím byli staří držitelé úročních pozemků cedulkou na úřad voláni a kdo se dostavil, byl ihned zavřen a po 4 neděle vězněn. Noví majetníci úročních pozemků měli s původními držiteli stálé nedorozumění, což vedlo k hádkám, různicím, výtržnostem a násilí. Sem tam i vojsko střežilo úrodu nového vlastníka úročních pozemků. Jednání vrchnosti zdálo se poškozenému lidu nanejvýš nespravedlivým a násilným, proto dovolával se zastání svých práv u apelačního soudu při c. k. guberniu v Praze, kamž deputacemi své stížnosti a prosby vysílal. R. 1845 napsal poškozeným sedlákům jakýs zednický polír k c. k. guberniu stížnost, v níž důraz položil na slova, že původní majitelé od úročních pozemků nikdy neustoupí, jich držbu a vlastnictví že odhodláni jsou svými životy hájiti až do poslední krůpěje krve. Jako odpověď na stížnost tu přitáhlo do řečených obcí vojsko a bez milosti byly jím obce až do posledního baráku obsazeny. V barácích dostali po jednom, ve statcích až po 12 mužích; vojsko musil lid vším vydržovati. Každé 4 neděle se vojsko vystřídalo, staré odešlo a nové opět přišlo. U Jírovců ve Stakorách byli důstojníci: Kocáb (velmi zlý), Strádl (Střádal?), Emrich, Herdebur­ský, Eichengron. Tato vojenská eksekuce vlekla se rokem 1845 a 1846 a trvala skoro dvě léta. Po odchodu vojska domáhali se páni na lidu 600 zl. víd. měny jako náhrady pro šaržanty, kteří eksekuci řídili. Požadavek ten byl novým pramenem odporu, stížností a trápení lidu, z něhož lid vůbec nevycházel snad proto, aby se zapomnělo na nevyrovnané staré panské dluhy.
Co z úročních pozemků ještě zbylo, koupil r .1847 Jakub Khan, žid ze Židněvsi. Bylo toho asi 80 korců v ceně 800 zl. v. m. Když začal žid pozemky orati byl z nich rozhořčeným lidem zahnán. K jeho stížnosti se do týdne dostavil sám pan krajský s 30 dragouny, aby lidu hlavy napravil a mezi ním pořádek sjednal. Přítomnost pana krajského stala se mnohému osudnou. Kdo se z lidu v poli ukázal, byl bez slitováni dragouny obklíčen, spoután a zavlečen do Prahy, kdež byl po celý rok vězněn; vyslýchán v Praze nebyl nikdo.Ubozí vězňové zakoušeli mnoho bídy, hladu a všelikých nedo­statků; psávali a vzkazovali domů o pomoc a podporu. Byli to: Jan Vlk, Josef Jetel, Jan Tichý, Josef Tichý z Husí Lhoty, Jan Ševčík a kaplanka z Úhelnice, Josef Jírovec a Václav Vlk z Dol. Stakor.
Rok 1848 všecky poměry v Čechách změnil. Spor skončen úplnou odlukou poddaného lidu od města Ml. Boleslavě. Sedláci úročních pozemků pozbyli, a náhrady za vojenské magacíny na pánech nevymohli.
R. 1807 vyhořelo v Dol. Stakorák 7 numer. Velký oheň byl r. 1826. Vznikl v čísle 18 a vyhořela ještě čísla 19, 21, 22, 16, 28, 13, 23, 29, 12 a 30. Nyní mají D. Statory 207 obyvatel.